Může to znít neuvěřitelně, ale historická data ukazují, že investoři do ve své době nejopěvovanějších akcií v průměru získali v dlouhodobém horizontu mnohem lepší zhodnocení než zbytek trhu. Ať už šlo o tzv. „Nifty Fifty“ v 60. a 70.letech 20.století nebo o více aktuální případy jako FAANG a Magnificent 7. Stejně tak nejvýdělečnější startupy vrátily výrazně nadprůměrné zisky, bez ohledu na svého času vysoká P/E. Tyto akcie nebyly podhodnocené z hlediska tradičních metrik, ale kdyby investoři vlastnili křišťálovou kouli, zaplatili by za ně ochotně ještě víc. Jak je to možné? Tady je 5 důvodů.
1. P/E (poměr zisku k ceně akcie) je často nejvyšší u firem, které teprve začínají být úspěšné a čerstvě se překlopily do ziskovosti. Taková firma kvůli masivním investicím do růstu vydělává třeba 1 nebo 2 centy EPS. Při výpočtu P/E pak vznikne hrozivě vypadající číslo, které ale nemá dobrou vypovídací hodnotu do budoucna. I přesto jeho výška odradí část investorů a nižší zájem brzdí další růst ceny akcie. Další případy, kdy P/E může být zavádějící naleznete zde.
2. Tendence nakupovat jen za „výhodnou cenu“ vede mnohé k neochotě investovat do podle tradičních metrik drahých titulů. Hodnotové investování je sice obecně správný přístup, ale mnozí v něm nedostatečně zohledňují věci jako rychlost růstu firmy, výšku marže, odvětví a další důvody, proč zatímco jedna firma je za 10 ročních zisků skvělá koupě, u jiné je to stále příliš. Koupit krachující firmu jen proto, že její P/B je méně jak 1, prostě není dobrý nápad. Nikdy nemáte jistotu, že jsou všechna aktiva včetně nemovitostí oceněná v účetnictví správně. Navíc firma stále pálí část své hodnoty, jak pokračuje v generování ztrát. Oproti tomu softwarové firmy se prodávají za vysoké P/B, protože většina jejich aktiv je virtuální a tudíž nesnadno kvantifikovatelná v účetnictví. A tak bychom mohli pokračovat ukazatel za ukazatelem.
3. Lidský mozek není dostatečně uzpůsobený k tomu, aby plně docenil dopad komplexnějších efektů, jako jsou složené úročení nebo třeba „vítěz bere vše“, který funguje ve zglobalizované ekonomice stále silněji. I pokud daný princip známe a chápeme ho na intelektuální úrovni, stále máme tendenci ho nedocenit plně. Ani při rozhodování, kam investovat, ani při určování, která cena je ještě výhodná.
4. Většina fondů nutí svoje manažery diverzifikovat tolik, že vlastní i mnoho firem, které jsou vnímány jako solidní a bezpečné sázky, ale šance, že vrátí nadprůměrný výnos, je u nich naprosto minimální. Retailoví investoři zase často nakupují ETF. Ty ze svého principu obsahují i podprůměrné firmy, protože mechanická kritéria jako velikost tržní kapitalizace neříkají nic o zdraví byznysu. SP500 sice tvoří 500 největších amerických firem, ale obsahuje i slušnou dávku těch na sestupné trajektorii. A co teprve ETF orientované na specifické segmenty, jako například „růstové zdravotnické“ nebo „americké robotické“ akcie? Pokud chtějí diverzifikovat do 20 titulů, ale existuje všeho všudy 22 firem odpovídajících kritériím, o jak kvalitní výběr se asi jedná? To vše znamená, že většina aktérů na burze nenakupuje tak, že by hledala pouze nejvýnosnější firmy. Tyto automatizované formy výběru nadhodnocují průměrné nebo vyloženě špatné akcie a snižují kapitál alokovatelný na skutečné perly. Více o rizicích přehnané diverzifikace zde.
5. Po bitvě je každý generál, ale budoucnost je vždy nejistá. Zejména v případě startupů vidíme jasně až zpětně, které uspěly. Takové „selection bias” se zaměřuje pouze na úspěšné startupy, které sice doopravdy byly dlouhé roky na burze podhodnocené, ale už opomíjíme všechny ty zbankrotované. Ne každý má schopnosti mezi nimi rozlišit. Troufám si říct, že dokonce většina ne.
V akademické sféře sice přežívá populární teorie, že akciový trh v každém momentě započítává do ceny všechny známé informace a tudíž jsou akcie nonstop naceněné správně, jenže trh absorbuje mnohem víc než jen fakta. Trh tvoří lidé a ti jsou ovlivněni emocemi, chybnými poučkami a předsudky. To vše umožňuje šikovným burziánům neustále nacházet investiční příležitosti pod cenou.